Tak taky jednou napíšu článek týdne co říkáte..?

20. června 2010 v 15:17 | Minka
No a bohužel je zrovna téma smrt. Smrt? Spíš bych dala prostor vám čtenářům na diskuzi,protože já k tomu opravdu nemám co říct...
Vlastně si pamatuju jenom dva lidi které jsem znala a umřeli. Babičku a prababičku a obě jsem vídala tak dvakrát do roka,takže jsem z jejich smrti (která by stejně jednou přišla)nebyla nijak zvlášť smutná. Proto můžu říct že nevím nic o umírání,ani o bolesti ze ztráty. Jsem za to ve svých patnácti letech docela ráda,nemusím zažít úplně všechno ne? Stejně nemůžu říct že bych o smrti nijak zvášť nepřemýšlela. Přemýšlela a mockrát,hlavně co bude po ní.... Viděla jsem spoustu duchařských a podobně zaměřených filmů a uvědomila jsem si že až moc počítám s tim že po smrti něco bude. Myslim že kdyby nic nebylo tak by to bylo divné,ne? Takové nepřestavitelné... A přesto že v hloubi duše vim že posmrtný život je nesmysl. Jenže je to děsivé nemyslíte...???


Přidám vám jsem ještě dvě hystorky a postřehy na téma smrt:

Myslim že jsme zrovna měli ve slohu nějakou diskuzi na téma,nebo nevim jak jsme se k tomu dostali. Prostě nám češtinářka vyprávěla co jí v životě nejvíc otřáslo. Vyprávělanám o tom že jí ve dvaceti letech umřel otec,ale že to brala s klidem vzhledem k jeho nemoci. Ale že nejvíc ji zasáhla smrt dcery její kamarádky,kterou ani pořádně neznala,ale vzhledem k jejímu mládí a stejnému věku jako má její dcera jí to prostě vzalo...
Ikdyž ty důvody chápu. Stejně je divný že nás smrt vlastního rodiče zasáhne míň než nějaký cizí holky,ne?

Nevim jestli jsme se to učili v občance ,nebo rodince a nebo jsem to jenom někde četla. Každých sedm let se nám úplně změní buňky a tím i naše myšlení.Například do 7 let myslíme hlavně na matku,od 7 do 14 uvažujem podle svých spolužáků a kamarádů,od 14 do 21 pubertálně na svého partnera,od 21 do 28 na vztah svatbu ..atd,pak na děti....Zní to celkem logicky,ne?
To co mě zarazilo je že posledních 7 let našeho života bude našim životním cílem Smrt. Smrt jako cíl života,to je trochu divný? Umíte si to představit? Já tedy ne... Jenže by mě teď určitě nenapadlo kdy a jak budu mít děti a bude určitě období kdy jima budu  posedlá. A pak se třeba v metru kouknu na takové ty "smrtky". Tak staré lidi že už to není únosné.Dívám se na ně na jejich scvrklé,schrbené,ploužící se postavy.Dívám se jim do jejich tváře znetvořené stářím a přemýšlím.Jak se asi cítí? Na co myslí? Z čeho ještě můžou mít radost? Třeba pro ně opravdu smrt může být vysvobození...
Nebo ty staré babičky.V jaký bídě někdy žijou. A to ne že by měly zas tak hrozný důchod. Oni prostě hlavní část peněz co dostanou věnují spoření na pohřeb,nebo hrob a rakev. Taky vám to přijde tak....,,,, Když přemýšlím o některých věcech tak mi běhá mráz po zádech..

Znáte někoho kdo umřel? Koho?
Viděli jste někoho umírat?
Věříte na posmrtný život?
Byli jste někdy v domově důchodců?
Jak vám připadají tyhle bytosti před smrtí?
Znáte někoho takového?
Kdyby někdo z vašich blízkých onemocněl nevyléčitelnou nemocí,starali byste se o něj?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Šárinka Šárinka | Web | 20. června 2010 v 16:13 | Reagovat

Můj praděda..:(
Ne, nikdy díkybohu
Možná ano.
Ano velice často za prababičkou.
Velice smutné.
Ne.
Ano!

2 nihil-sub-sole-novi nihil-sub-sole-novi | Web | 24. června 2010 v 18:04 | Reagovat

-prababičky, le tú som videla len raz v živote a bolo to dávno, takže...
-nie, a ani nechcem...
-áno, aj keď... v ttomto si človek nikdy nemôže byť celkom istý
-nie
-nebola som tam
-nie
-určite, ak by to bolo možné

3 Bylinka Bylinka | Web | 25. června 2010 v 21:09 | Reagovat

Zajímavé téma na hloubání:) Není snad nikdo, kdo by nad smrtí nikdynepřemýšlel. I já. Ale myslím, že v našem věku je škoda zabývat se smrtí, hlavní je užívat si přítomnost, ono to dřív nebo později přijde, tak nač marnit čas? ;-)
Mně umřel děda, ale to jsem byla ještě malá, skoro si ho nepamatuju, nevídala jsem ho moc často... a pak prateta, která s námi žila v domku... posledních pár let po mrtvičce pobývala v domově důchodců, byla na tom moc špatně... ochrnutá, němá, zcela závislá na cizí pomoci... Poslední slovo, které vyřkla, bylo moje jméno... to už bylo po té mrtvičce, nadlidský výkon ze sebe vydat dvě slabiky... zvláštní, pamatuju si to do dneška.. Chápu, že staří lidé si smrt přejí, musí být hrozné dlouho a pomalu umírat a vědět, že sama nic nezmůžu...
Posmrtný život? Nevím. Neříkala bych tomu tak. Věřím v energii, která z našeho těla odejde a musí se někam přemístit nebo v něco nového se přeměnit...?
Podle mě je největší tragédií, když zemře nečekaně někdo mladý. Měla jsem tu smůlu, že v mém okolí za posledních pár let několik stejně starých lidí... neznala jsem je osobně, ale stejně mě jejich příběhy zbytečných smrtí neskutečně zasáhly..
Hezky jsi to napsala:)

4 Lilly Lilly | E-mail | Web | 12. června 2012 v 20:27 | Reagovat

Veľmi pekne napísané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama